Ukázka z první knihy

… Jindra se probudila až druhý den, kdy jí vytáhlo z postele zvonění mobilu. Neobratně po něm hmátla vedle na noční stolek, až spadl na zem. Sen? To byl všechno asi jenom sen, pomyslela si a otevřela oči. Sen se změnil rázem ve skutečnost. Zjistila, že je stále v bílém pokoji a leží v posteli – sama. Rychle se na posteli otočila a sykla bolestí. Modřiny na těle začaly měnit svoji barvu z červenomodré na modrožlutou. Vypadala jako špatně vybarvené omalovánky. Sesunula nohy z postele a shýbla se pod postel, kam zapadl mobil. Jedním pohybem prstu ho otevřela a koukala, kdo jí volal. Zase máma! Úplně na ní včera zapomněla. Zavolá ji hned, jak se dá trochu do kupy. Dnes je pátek ráno a ona ještě nemá odpovědi na své otázky z uplynulé noci, kdy prožila nádherný vášnivý večer. O takové noci se jí často zdávalo. Neznámý muž, překrásný byt, ve kterém se probudí vedle něho – ano, vedle něho. Ona je tu ovšem už druhý den sama. Už dvakrát se probudila v pohádkovém bytě, ale stále je tu sama. Kde je její milenec? A proč jí stále ještě nezavolal? Myšlenka na jeho ignoraci jí začala nesmírně sužovat. Popadal ji vztek. Zmetek! Určitě je to jeden z těch šmejdů, co chtějí dostat ženskou jen do postele, a pak se zdekují ještě před svítáním. Ne! Tohle si nenechá od něho líbit! Není přece žádná hej nebo počkej. V telefonu, který stále ještě drží v ruce, namačká znovu jeho číslo. Volaná stanice je dočasně nedostupná, ozve se po chvíli opět ta trapná hláška. To snad není pravda! Co to má znamenat, ptala se sama sebe. To se jako vypařil ze světa nebo co? Našla v kuchyni své věci a odešla s nimi do sprchy. V zrcadle se stále moc nepoznávala, pod okem jí zasvítila žlutomodrá barva. Super! A líčidla nikde! V kabelce s sebou také žádné nemá, jen rtěnku. Vklouzla do sprchy a pustila si horkou vodu, kterou vzápětí vystřídala studenou vodou, aby se probrala. Uf! Obrovská práce, když se může sotva hýbat. Osušila se a oblékla si na sebe triko a džíny ze středy. Fuj! Tohle se jí nikdy nestalo, že by na sebe musela vzít dva dny staré a nevyprané věci. Zkusila se podívat do jedné jediné skříně v celém bytě, jestli tam nejsou nějaké čisté věci. Nic! Nebylo v ní vůbec nic! To je opravdu divné! Krásný byt, a přitom tak prázdný. Novotou ale nevoněl, bylo z něj cítit užívání, jenže ani známka po tom, že by tu někdo přebýval. Proč jí vzal právě sem? Je to sice kousek od města, kde bydlela ona, ale nikdy by jí nenapadlo, že právě takový kousek od domova se v jejím životě odehraje něco – něco tak výjimečného, nad čím si bude právě ona lámat hlavu. Vždycky si myslela, že prim hraje ona. Tak to vždycky v jejím životě bylo. Vždycky ona dosáhla to, co si vzala do hlavy a teď si s ní někdo pohrává. Ta myšlenka v ní probouzela návaly vzteku. Co to je sakra za člověka, že jí tu nechá dva dny v bytě samotnou a vůbec mu to nevadí. Nebere jí telefon, nepíše, neozývá se a ani se nevrací do vlastního bytu. Čekala celý den, že zachrastí klíče v zámku a ve dveřích se objeví konečně někdo, kdo se jí vloudil do hlavy. Nepřišel nikdo. Každou chvíli pootevřela dveře na chodbu, aby poslouchala zvuky. Kroky, funění do schodů, jak se někdo snaží vyjít až nahoru – až sem do oblak, k nebi. Nic. Chodba zela prázdnotou, nikoho neslyšela, žádné hlasy, žádné klapání bot, jen to nesnesitelné ticho. Dokonce ani vítr již venku nepohvizdoval a na nebi se vyjasnila obloha. Smrákalo se a z kuchyně na terase bylo vidět na obloze hvězdy. Seděla u talíře s ovocem a okoralá zelenina ze včerejška už nevypadala vábně. To bylo jediné jídlo, které tu měla. Proč jí ho sem vůbec do lednice dal? Jeden talíř! Možná si myslel, že až se ráno probudí, nasnídá se a vypadne. Jenže to se přepočítal! Ona tu zůstane! Zůstane tu a počká, až sem přijde. Potřebuje vědět, co to má znamenat. Proč si s ní někdo takhle zahrává? Co kdyby mu tady něco ukradla, napadlo jí a šla se ještě jednou podívat po bytě. Co by tu asi tak mohla vzít? Nic. Neviděla vůbec nic, co by si mohla odnést. Obrazům, které visely na zdech, nerozuměla a nábytek? Ten přece nikdo nikam nebude nosit, jen blázen. Nebylo tu vůbec nic, co by si mohla vzít do ruky a prostě odejít. Jen květináče s bylinkami. Kdo by je ovšem bral? Vše sice bylo krásné, uspořádané, barevně sladěné, ale nic z toho se jí nevešlo do ruky či do kabelky. Co to může být za člověka, že je mu úplně jedno, kdo je v jeho bytě? Co kdyby mu tady něco vzteky rozmlátila? Vůbec ho to nezajímalo! Je fuč! Je klidně fuč a nijak ho to očividně neznepokojuje. Co má tedy dělat? Když z bytu jednou odejde, zabouchne si dveře a už se sem nedostane. Copak ona takhle může jít ven – mezi lidi? V obličeji jí hraje levá tvář všemi barvami. Co si asi pomyslí lidé, když jí takhle uvidí. Už slyšela ty zvídavé otázky: Chudáku, co se ti stalo? Co to tady máš? Jak se ti to stalo? To je hulvát! Vypadáš hrozně. Měla bys to nahlásit na policii. Na policii? A proč jako? Vždyť jí nikdo nic neudělal. Má jenom modřiny a oděrky, které se zahojí. Navíc, co by tam asi tak řekla? Dobrý den, jsem matka od dvou dětí, vdaná, manžel je v zahraničí, bydlím ve vedlejším městě a sem jsem si jenom odskočila kvůli sexu s neznámým mužem. Tak to asi ne. To nemůže říct vůbec nikomu, natož někde na policii. Vysmáli by se jí. Jó, paninko, naletěla jste asi na nějakého podvodníka. Už viděla ty úsměvné obličeje policistů! Ne, to v žádném případě! Odjede na chatu, napadalo jí. Chatu měli kousek odtud. Necelou čtvrthodinku jízdy autem. Vezme si taxíka! Otevřela mobil a počkala, až se jí načte internet. Do vyhledávače zadala město a slovo taxi. Vyskočila jí nabídka telefonních čísel. Vytočila hned první číslo a domluvila si schůzku za patnáct minut. Ulice? Nevěděla, jen popsala dům, kde bude čekat. Taxikář hned věděl, kde má za čtvrt hodiny stát. Vzala si věci a šla do předsíně pro kabátek. Intuitivně začala hledat klíče, aby zamkla. Paradox! Žádné klíče přece nemá! Nahmatala v kabelce rtěnku. Otevřela jí a vysunula růžovo-hnědou tyčinku. Vzápětí otevřela vchodové dveře a napsala na ně zvenčí nápis: Ty hajzle! Zasunula rtěnku zpět do obalu a strčila jí do kabelky. Třískla dveřmi a vykročila úzkou chodbou směrem ke schodům dolů. Bouchnutí dveří bylo tak silné, že se v patře dole otevřely dveře a vykoukl pán. Pozdravil jí a jen koukal, jak okolo něho prochází nasupená rozevlátá žena. Otočila se a zeptala se ho bez pozdravu: „Kdo tam nad vámi bydlí?“
Pán se usmál a odpověděl: „Takový slušný pán, ale nebývá tu moc často, spíše vůbec.“
„Znáte ho? Viděl jste ho někdy?“
„Ano, viděl, avšak jen jednou, ale to už je hrozně dlouho. Je tichý, nedělá rámus jako vy,“ odvětil sarkasticky pán zjevně důchodu a zavíral přitom pomalu dveře.
Ušklíbla se na něj a pokračovala směrem dolů. Věděla, co tím myslel. No a co! Beztak u toho poslouchal se štaflemi a uchem nalepeným na stropě. Tichý jako myška a přitom jen mlčky vzpomínal. Dědek! Boty po schodech jí klapaly, ačkoli se snažila jít potichu. Neměla náladu, aby zase někdo vystrčil nos na chodbu a okukoval jí, co tu pohledává. Vyšla na ulici a vchodové dveře s branem se za ní lehounce přivřely. Očima zamířila na místo, které popsala taxikáři. Už tam stál. Namířila si to rychlým krokem přímo k němu. Nastoupila na zadní sedadlo a řekla rozrušeným hlasem: „Do Vikova!“ V této malé vesničce měli chatu. Počká tady, až se jí trochu vstřebají modřiny. Tak za dva nebo tři dny se vrátí domů. Celá nervózní z toho, aby se po ní lidé neohlíželi, a necivěli na její nedokonalý obličej, se vůbec nerozhlížela. Rychle potřebovala nastoupit do taxíku a pryč odtud, aby jí ještě někdo nepoznal. Vůbec si nevšimla, že naproti přes ulici v Caffe baru sedí její tajemný milenec a právě dopíjí šálek s čajem. Taxík ji vysadil na příjezdové cestě, odkud to bylo už jenom kousek přímo k jejich chatě. Bylo chladno, ale slunečno. Krásný barevný podzim vybízel rodiče k pouštění draků se svými dětmi, na které ona teď vůbec nemyslela. Jediné, co si umanula, bylo říci pěkně od plic tomu muži, co si o něm myslí. Jestli jí to bude k něčemu dobré, si nepřipouštěla. Zabouchla vzteky dveře taxíku, až se na ní taxikář nevrle zadíval. Rychle raději zařadil a odjížděl po zablácené cestě zpět k městu. Zahrada zela prázdnotou. Nebyla tu od začátku října. Všude bylo spadané listí hrající typickými podzimními barvami a ze zašedlé trávy vykukovala místy hlína. Našlapovala po chodníku, který vedl přímo k chatě drobnými krůčky, protože dlaždice byly blízko u sebe. Manžel to dělal kvůli dětem, aby se jim po trávě, která byla mnohokrát mokrá po dešti, lépe chodilo. Dospělý člověk si při chůzi připadal jako baletka. Dohopsala ke dveřím a odemkla. Zevnitř na ni dýchl zatuchlý vzduch. Nevětralo se tu nejméně dva měsíce. Nechala dveře otevřené a šla zapnout pojistky, aby si mohla rozsvítit. V malém kuchyňském koutu otočila páčkou a pustila přívod vody. Sehnula se k malým litinovým kamnům na dřevo, stojících v rohu chaty, otevřela je a zapálila sirku. Starý papír schovaný v igelitu a polínka dřeva, která ležely hned vedle kamen, chytla okamžitě. Plamínek se v kamnech rozšířil a za chvíli bylo slyšet jemné praskání. Vše zvládala pomalu zpaměti. Vždycky si musela umět poradit, manžel tu věčně nebyl a ona musela všechno obstarávat sama. I víkendy tu s dětmi trávila kolikrát sama. Už jí ta samota přestávala bavit. Měla jen pár přátel – jestli to vlastně byli přátelé. Všichni se jí akorát sami podsouvali, protože měla peníze. Chodila vkusně a moderně oblékaná, žila si v podstatě pro mnohé nudný a bezstarostný život. Ani tu práci vlastně nepotřebovala, ale chtěla – chtěla sama něco dělat. Jinak by se asi zbláznila. Zase by totiž zůstávala doma sama. Zavřená jako kůl v plotě. To ne! To roz-hodně nechtěla. Kdekdo by s ní určitě ihned měnil, ale je to opravdu jenom na čas, pak to každého omrzí a chtěl by utéct. Svlékla ze sebe špinavé věci a ve skříni sáhla po čistém tričku. Nebylo sice určené pro nošení mezi lidmi, spíše jen na zahradu, protože bylo zašívané, ale to jí momentálně nevadilo. Potřebovala ze sebe svléknout třídenní halenku, kterou si poprvé navlékla už ve středu ráno. Dnes je stále ještě pátek a připadala si v ní špinavá. Slunce se přehouplo přes obzor a svítilo přímo do chaty. Vzala si na sebe huňatý svetr a sedla si na zápraží. V ruce žmoulala hrneček s bylinkovým čajem, na který si ihned po příchodu postavila. Teplý nápoj neměla také tři dny. To bylo jediné, co jí chybělo, jinak nic. Přemýšlela o událostech, které za poslední tři dny prožila a její vzpomínka sklouzla ještě mnohem dál. Vrátila se zpět o bezmála tři týdny. Uvědomila si, že muž, kterého poprvé potkala na tržnici, a který jí koupil šátek, se jí zakotvil v hlavě. Myslela na něj každou vteřinu. Dokonce, i když si šněrovala boty určené ven na zahradu. Kdo je to? Vždyť nezná ani jeho pravé jméno. Na dveřích jeho bytu jmenovka nebyla a dole na zvoncích v poslední řadě zvonků jméno nájemníka posledního bytu také chybělo. Jako by tam nikdo nebydlel, jako by tam nikdy nikdo nebyl. Představil se jí jako Andrej. Andrej – takové neobvyklé jméno, ale líbilo se jí. On se jí vlastně celý líbil. Vzpomínala na jeho dotyky, byly tak silné a mužné. Když jí pevně svíral, připadala si v jeho náruči tak malá, nicotná. Měla pocit, že jí každou chvíli rozmáčkne. Pevný stisk jí imponoval, žádné letmé dotyky, které by sotva cítila. Držel ji tak, že se místy nemohla ani hýbat, ale nebolelo jí to. Spíše naopak, vzrušovalo jí to. Měla u sebe konečně chlapa, který věděl, co od ní chce, a také si to vzal. Sama to chtěla, nijak se nebránila. Doufala, že jí jednou někdo takový potká. Někdo, kdo jí vytrhne z každodenních všedních povinností, které prováděla tak nerada. Má přece také právo na vlastní život. Láska vždy vyprchá a zůstane po ní jenom vzpomínka. Otočila hlavu na svou skalku před chatou. Její bylinková zahrádka usychala. Vzpomněla si na bezmála stovku bylin v malém podkrovním bytě, ve kterém strávila dvě noci. Ještě teď cítila jejich omamnou a podmanivou vůni. Zakroutila dokola hlavou, a přitom cítila jeho dlaň na krční páteři. Přivřela oči a zasnila se. Cítila stále jeho dech na své šíji. Jeho prsty, kterými jí kreslil kroužky na zádech, jí připomínaly silný řetěz, kterým jí spoutával stále víc. Celým jejím tělem jí projelo lehké mrazení. Měla s ním chuť právě teď být. Znovu po něm zatoužila. Znovu chtěla cítit jeho ruce, jeho dech na svých rtech, jeho mužné tělo, kterým ji vášnivě tiskl ke zdi. Povzdechla si, vstala a vešla zpět do chaty. Z kamen sálalo příjemné teplo, které se rozlévalo po celé chatě. Odložila svetr na židli a přistoupila k zrcadlu, umístěném hned u vchodu do malé koupelny. Přejela si rukou žlutomodrou modřinu na krku. Při dotyku ještě cítila bolest. Sundala si tričko a vzala svá prsa do dlaní. Cítila tak jeho ruce, jeho silný stisk. Přejela si pravou rukou po krku, až prsty skončily v její puse. Ne! Musí se tam vrátit, musí zjistit, kde je a proč se takhle vytratil. Nevěřila, že je to jeden z těch, které znala. Ty hlupáky, co jí svlékali očima klidně na ulici a svými namistrovanými vulgárními řečmi působili spíše trapně, než smyslně. Impotenti, co si svými nechutnými narážkami na její tělo akorát kompenzují své neukojené touhy, ale ve skutečnosti nemají ani ponětí, co skrývá pojem kvalitní sex. Ubožáci, co sedí akorát před televizí a civí na holky na obrazovce, ale opravdových holek se akorát bojí. Její milenec nebyl vejtaha z hospody. Jeho galantní chování a vzhled bylo navíc od ostatních něčím zvláštní. Snad jeho aura? Výrazný hluboký hlas, kterým jí šeptal slova, která jí přiváděla k šílenství, sypal jako z erotického salónu. Ta věta v autě: Bude se ti ho tam líbit – to už měla pocit, že to nevydrží a skočí po něm. Už v autě věděla, že večer bude dlouhý a nezapomenutelný. Takový charismatický chlap přece nezmizí jen tak z jejího života. To není jeho styl nebo ano? Musí to během pár dnů, co bude na chatě, zjistit.

*

Konečně! Už si myslel, že v jeho bytě zůstane navěky! Dvě noci střežil ve svém autě východ z domu, kde jí zanechal. Byl unavený, chtělo se mu spát, ale musel mít jistotu, že vše dopadlo tak, jak si naplánoval. Zaplatil čaj a koukal, dokud taxík s Jindrou nezahnul směrem na hlavní ulici, pryč z města. Vstoupil na ulici a zamířil si to přímo k domu. Vyběhl po schodech až nahoru a zastavil se. Ty hajzle! Přečetl si nápis na dveřích. Koutky úst mu zacukaly od úsměvu a v očích se objevil šibalský záblesk. Odemkl dveře a vstoupil dovnitř. Letmo prohlédl byt a zamířil přímo do ložnice. Zkontroloval nahrávací zařízení skryté ve zdi, vyjmul fotoaparát a vytáčel přitom zároveň telefonní číslo ve svém mobilu.
„To jsem já,“ zamumlal do telefonu. „Všechno mám, přivezu ti to,“ řekl rychle do telefonu a položil hovor. Teď se mu chtělo hrozně spát. Pak to všechno dotáhne do konce. Shodil ze sebe na zem všechny věci a usnul v neustlaných peřinách, ze kterých se linula silná vůně vanilky. Zhluboka se nadechl a zavřel oči. Na tváři se mu zaleskl spokojený úsměv a intenzivně nasával do svého nitra to absolutní ticho kolem. Ticho – ten nejkrásnější zvuk, který přímo miloval …

KOMPLETNÍ TIŠTĚNÁ KNIHA JE K ZAKOUPENÍ ZDE