Ukázka z druhé knihy

… Jirka odklopil poklop a zakousl se do perníku. Jeho vůně se linula celou kuchyní ještě ze včerejšího dne, kdy ho matka pekla. Vůně skořice se mu vkrádala do nosu už v předsíni. Vrátil se s talířem plným domácího perníku a čajem, který si uvařil, zpět do svého pokoje. Položil vše na hromadu papírů a usedl jen v trenkách na židli u svého psacího stolu. Ujídal perník a civěl na poslední ote-vřenou stránku v počítači. Znovu si v myšlenkách zopakoval, co o tom podivném lese doteď zjistil. Informace o Keltech zjišťovat opravdu nemusel. Moc dobře věděl, že není jediných pochyb o tom, že Keltové na tomto území kdysi pobývali. Svědčí o tom nejeden nález a nepochybně i několik dosud zachovalých památek, mezi něž patří například zrovna Dívčí kámen nebo nedaleké oppidum Třísov, vzdálené od toho prokletého lesa vzdušnou čarou necelých dvacet kilometrů. Nepochybně šlo o oblast v té době obývanou Kelty, zopakoval si znovu pro sebe v duchu, aby se ve svém tvrzení ještě více ujistil. Musel si nějak logicky stále sám sobě vysvětlit ty rudé oči v lese. Staré pověsti a báje nepochybně spadaly do dob dávno minulých, tudíž bylo třeba hledat informace hlavně v historii této oblasti. Na každém šprochu, pravdy trochu, vybavilo se rázem Jirkovi v hlavě známé pořekadlo. Ovšem, že při dnešním logickém uvažování to byly většinou krásné pohádky anebo možná naopak velký strach, který podsouval lidem příběhy. Vždyť dodnes v mnoha případech zjišťujeme, že tehdejší příběhy se zakládaly na pravdě. Jako třeba náš Krakonoš, který nikdy neexistoval, ale muž, co pobýval v horách a byl považován za pašeráka ano. V hlavě mu vzápětí blikla myšlenka na včerejší zápočet u docenta Pšeničky. Chtěl informace o jižních Čechách v době první poloviny 14. století, což dnes označujeme jako pozdní středověk. Mezitím se nepochybně událo mnoho jiných období, ale tato myšlenka ho napadla v souvislosti s informacemi, které poprvé zjistil včera, což byl právě Voynichův rukopis. V knihovně totiž zjistil, že Voynichův rukopis je díky moderní radiokarbonové metodě datován do období 1404 až 1438, což nepochybně spadalo do období pozdního středověku. Při svém vyprávění docentu Pšeničkovi se, samozřejmě, dotkl informací počátku 15. století, protože lidé žijící v první polovině 14. století nepochybně velice ovlivnili české dějiny zároveň 15. století už jen díky tomu, že jejich případní potomci pokračovali v myšlenkovém rozvoji a tradicích svých rodičů. V tomto směru nemá historie žádné hranice. Možná právě proto zmínil docent Pšenička v samotném závěru zkoušky Voynichův rukopis, když se Jirky zeptal na erby visící v katedrále svatého Víta, jež znázorňují země Koruny české. Kolem heraldiky se vlastně měl jeho celý zápočet odehrávat. Voynichův rukopis tedy patří do období, kdy současné České republice vládl římský král Václav IV. Docent Pšenička tuto informaci a vzájemné souvislosti tedy musel zcela bezpečně znát. Možná tu informaci o Voynichově rukopisu řekl jen tak. Anebo také neřekl a moc dobře věděl, kam tím míří. Řekl Jirkovi také, že je chytrý a nazýval ho kolegou. Proč? Opět jen tak, ze zábavy anebo mu tím chtěl něco naznačit? Kdo znal docenta Pšeničku, moc dobře věděl, že se s nikým nemazlí a ještě nikdy nikoho ze studentů nenazval kolegou. To bylo přímo dech vyrážející přirovnání – jako čest, když by někoho jako je Jirka, obyčejný student, sám se sebou srovnával. Někteří učitelé slovo kolega užívali běžně, ale docent Pšenička nikoli. Jirkovi se míhaly jednotlivé útržky vět hlavou sem tam. Docent Pšenička přece nemohl vědět, že ihned po zápočtu půjde Jirka zjišťovat informace o Voynichově rukopisu. Nic z toho nemění na situaci, že ať to řekl záměrně nebo jen tak mezi řečí, v Jirkovi se probudila dychtivá myšlenka zjistit o Voynichově rukopisu co nejvíce informací. V každém případě vzbudil docent Pšenička v Jirkovi zájem o tuto záhadnou knihu, jež zůstala nerozluštěná stovky let. Dojedl poslední kousek perníku a dopil čaj. Odnesl špinavé nádobí do dřezu do kuchyně a opět se vrátil ke svému psacímu stolu. Vzal do ruky znovu okopírované obrázky a texty rukopisu a jeden po druhém je začal znovu prohlížet. Písmo, kterému ani za mák nerozuměl, ho sice fascinovalo svými klikyháky tehdejší doby, ale nevyčetl z něj nic, co by mu cosi připomínalo. Nebyl žádný písma znalec a ani se nezabýval starodávnými jazyky a mluvnicí tehdejších dob. To bylo úplně mimo jeho myšlení, ale obrázky – ty obrázky, ze kterých by se dalo mnohé vyčíst, byly velmi zajímavé. Neuvěřitelné kresby květin a rostlin, o kterých se dočetl, že je ani nejlepší botanici na světě dodnes nebyli všechny schopné identifikovat. Mimozemskou návštěvu jiné dimenze či brány, odkud měly údajně podle některých luštitelů rukopisu pocházet, Jirka vyloučil okamžitě. Jeho realisticky založené myšlení mu vyslalo okamžitě stopku pokračovat dále tímto směrem. Celý den utekl jako voda. Než se nadál, v zámku vchodových dveří zachrastily klíče a domů se vrátila z práce jeho matka.
„Ahoj,“ zaznělo hlasitě z předsíně, protože dveře byly zavřené. Vzápětí se dveře otevřely a máma znovu zopakovala: „Ahoj, povídám!“
„Jo jo, ahoj,“ zabručel Jirka zírající stále na obrázek devíti kruhů, jež byly poskládány na jeho stole z devíti okopírovaných listů. Matka ještě s kabelkou v ruce jen zběžně nakoukla Jirkovi přes rameno: „Učíš se?“
Jirka jakoby nepřítomně přikývl.
„Co probíráte? Gotiku?“ zeptala se znovu zvědavě matka.
Jirka zvedl oči a podíval se na mámu: „Gotiku? Proč myslíš?“
„No – já jen – tady tohle mi připomíná vitrážové okno v nějakém gotickém chrámu,“ prohodila suše máma a svlékala si přitom kabá-tek.
Jirka se vzápětí zadíval na obrázek, na který jeho matka jen letmo ukázala prstem, a z jeho tváře byl patrný překvapující výraz: „A víš, že to vůbec není špatná poznámka,“ odpověděl a vzal si list s tím prapodivným kolečkem do ruky. Prohlížel si ho znovu samostatně a bylo vidět, že ho jeho máma posunula za celý den od ničeho někam.
„No, vidíš,“ pronesla uštěpačně jeho matka, „ještě nejsem úplně pitomá.“
„To jsem přece nikdy neřekl,“ osopil se na ni Jirka a dloubal se přitom v nose.
„To sice ne, ale stejně z tebe mám někdy pocit, že mě máš, jak vy říkáte na háku,“ ironicky prohodila a odešla do předsíně, aby si pověsila kabátek na věšák. Jirka slyšel, jak se přesunula do kuchyně. Zvedl se proto a šel za ní.
„Mami?“
„Ano?“
„Věděla si, že existuje nějaký Voynichův rukopis?“
„Rukopisů znám spoustu, ale – jak jsi to řekl – Voynichův? zeptala se Jirky znovu máma. „Hm,“ zamyslela se, „ tak ten neznám. A co to jako má být?“
„Jde o jednu knihu. Zjistil jsem, že je to nejzáhadnější kniha na světě, kterou ještě nikdo dodnes nerozluštil,“ odpověděl Jirka.
„Nikdo? To je divné, nemyslíš,“ řekla pochybovačně matka.
„Proč?“
„No – v dnešní době a při dnešních znalostech a technologiích – silně o tom pochybuji.“
„Nikdo neví všechno,“ namítl Jirka.
„Ovšem, ale na světě existují mozky, kterým se my dva nemůžeme zdaleka rovnat. Jediné, co opravdu dosud nebylo rozluštěno, jsou zaniklé jazyky dávných civilizací. A to navíc možná jednoduše proto, že jsme ještě neměli možnost archeologických výzkumů. Umělé jazyky, šifry a dokonce i přirozené jazyky byly dávno rozšifrovány. Existují lidé, kteří se na tyto věci úzce specializují. Ve své podstatě nedělají nic jiného, než zkoumají právě toto. Pochybuji, že by nikdo z nich nerozluštil nějakou knihu, byť z dávné minulosti. Bude to nějaká bouda,“ dokončila matka svůj proslov dávajíc přitom nákup do lednice.
„Ty jsi hned se vším hotová, vyvozuješ závěry a přitom vůbec nevíš, o co jde,“ řekl zklamaně Jirka a pokukoval přitom, co dobrého máma přinesla.
Máma se na něj podívala a vmetla mu do tváře: „Ne, zlato, já jsem tady na tomto světě o trochu déle než ty a nepřekvapí mě nějaká záhadná kniha, když vím, čeho všeho jsou někteří lidé v dnešním světě schopni. Možná se tím jednoduše někdo baví. Třeba je to záměr vyvolat rozruch v nudném světě. Což zase není tak špatný nápad. Pořád lepší luštit nějakou knihu než válčit. Třeba někdo obyčejnou zábavu povznesl na jakousi tajemnou zašifrovanou knihu, ale ve skutečnosti se pak směje tomu, co jsou všechno schopni lidé plácat za nesmysly,“ trpělivě vysvětlovala Jirkova máma.
Jirka ztichl. Strčil si nedočkavě rohlík, který máma položila na stůl zřejmě pro sebe, do pusy, díval se přitom vyčítavě na matku a žvýkal.
„Jedl jsi něco? Koukám, že v lednici zůstal celý oběd, který jsem ti včera připravila. A co ten zápočet? Jak jsi dopadl?“
Jirka polkl sousto a zabručel: „To má být zase nějaký výslech? No – tak jsem neměl čas na jídlo a co jako?“
„Jak neměl čas na jídlo? Proč tady asi trávím hodiny u plotny? Myslíš si, že mě to baví? Asi proto, abys měl teplé jídlo,“ rozzlobila se matka.
„Není to tak dlouho, co jsi mi klidně dala k večeři smaženky a teď mě tu peskuješ za to, že jsem jednou nesnědl oběd,“ zamračil se Jirka.
„Tak já nevím – co vlastně chceš? Dříve jsi mi stále vyčítal, že smaženky nejsou žádné jídlo, a když uvařím normální jídlo, tak to zase nejíš.“
„Nechci se hádat,“ odsekl mámě Jirka a zamířil zpět do pokoje. Usedl na židli a přitom ještě dojídal rohlík. Sotva strčil poslední kousek do pusy, přišla za ním máma.
„Ukaž, co je to za záhadnou knihu? Mohu se podívat?“ pronesla laskavým hlasem a pohladila svého syna po vlasech. Jirka jen ukázal prstem na několik okopírovaných listů. Máma si přisunula židli. Sundala ze židle zmuchlané ponožky a tričko a položila věci na postel. „To je ono?“
Jirka přikývl. Díval se přitom mlčky, jak máma otáčí jeden list za druhým a prohlíží si text i obrázky.
„Tak jak jsi dopadl u toho zápočtu?“ neodpustila si znovu zvědavou otázku, na kterou nedostala dosud žádnou odpověď. Stále přitom hleděla na barevné obrázky a text.
„Dobře – mám ho,“ dodal Jirka a šťoural si prstem zbytky rohlíku ze zubů.
„Jak ses dozvěděl o té knize?“
„Docent Pšenička se o rukopise jen krátce zmínil během mého zkoušení. Prý někdy mluvím v hádankách jako Voynichův rukopis. To je vše, co řekl. Mně bylo ovšem trapné zeptat se ho, co je Voynichův rukopis, protože – představ si – nazval mě kolegou.“
„No a co jako?“
„No – to bys ho musela znát. On si nikoho k tělu nepřipouští, natož aby studenta nazval kolegou. U jiných učitelů mě to nepřekvapuje, ti to myslí třeba v legraci, ale on – on ne!“
„A kvůli tomu jsi začal pátrat, co je Voynichův rukopis, nemýlím se?“
„No,“ souhlasil Jirka, ale měl přitom pocit, že matku svým nadše-ním pobavil.
Máma se usmála: „A už jsi na něco přišel?“
Jirka si horlivě poposedl svou židlí k matce blíž, jako by čekal na okamžik, až jí to také chytí a bude pro danou věc stejně tak zapálená jako on. „Vidíš tohle,“ ukázal prstem na malý nakreslený hrad. Takové hradby prý byly hojně stavěny v severní Itálii. Zhlédl jsem na internetu dokument, kde nějací Italové tento rukopis také rozebírají. Prý stopa směřuje do Itálie. Ukazují v dokumentu, že tyhle okapy nebo trubky nebo co to vlastně je, jsou na některých památkách v Itálii, čili usuzují, že stopa vede do Itálie.“
„Ale jdi,“ zakroutila hlavou máma, „to je tedy argument, který těm Italům rozseknu rovnou z této židle. Myslíš tím tyto hradby ve tvaru písmena ,V‘?“ Ukázala prstem na malý kreslený hrádek spolu s hradbami, který byl na všech těch devíti listech sotva vidět.
„Jo, přesně ty mám na mysli – tedy oni to tvrdí – ti Italové,“ pou-čoval Jirka svou matku se zdviženým prstem.
„No, tak to zjevně Italové nevědí, že tyto hradby byly budovány téměř po celé tehdejší Evropě. Vždyť tyto hradby ve tvaru ,V‘ máme i my, a to dodnes – tedy, tím my mám na mysli Českou republiku, samozřejmě.“
„Jak to? A kde?“ podivil se Jirka.
Máma se nahlas zasmála a spustila: „Byl jsi někdy v Praze? Určitě byl, viď? Byl jsi někdy na Pražském hradě? Určitě byl, viď? A čeho sis nevšiml?“
„No – to tedy nevím, ale hradby kolem Pražského hradu jsou rov-né,“ oponoval Jirka.
„Ale prosím tě! A co je to tedy za hradby, kde je vyhlídka před Lobkowiczkým palácem? Přesně tam, kde začínají staré zámecké schody.“
Jirka se na mámu udiveně podíval a okamžitě sáhl po internetu. Do vyhledávače zadal slova, která řekla jeho matka a zmáčkl enter. Rozbalily se mu fotografie. Klikl ještě jednou a hledal v obrázcích, zda někde zahlédne podivné hradby. Najednou zůstal nehybně civět na jeden obrázek, ze kterého bylo naprosto zřetelné, že hradby ve tvaru ,V‘ jsou očividné i na našem Pražském hradě. „No jo! My máme také hradby ve tvaru ,V‘,“ usmál se radostí, „tak to jsem tedy neměl ani zdání.“
„To je přesně ono. Denně prochází někteří lidé kolem něčeho a ani si nevšimnou, co je to, proč to tam je a tak podobně. Víš, co tím myslím. Italský argument, že stopa díky hradbám vede do Itálie, se rozplynul jako pára nad hrncem. Na druhou stranu – úplně se to vyloučit nedá,“ zapochybovala máma. „Co tam máš dál?“
Jirka se usmál. Viděl, že mámu to také zajímá, a tak na koberci pospojoval všech šest listů. „Podívej, tohle celé je označováno jako strana 86v a na této složené straně je označeno v nějakých kruzích to, co nikdo dosud neví. Co myslíš, že by to mohlo být? Mapa? Někdo tvrdí, že vynález mikroskopu ještě dříve než to zaznamenal Leeuwenhoek, teorie se různí. Radiokarbonová metoda určila stáří rukopisu roky 1304 až 1338. V té době u nás vládl Václav IV. Jenže to jsem v Čechách. Nikdo neřekl, že to jsou Čechy. Nikdo neví, kdo to napsal a ani se neví, jestli to třeba není jen opis. Někdo naopak tvrdí, že je to podvrh, jako ty,“ podíval se přitom vyčítavě na matku.
„Hm – a ty ses rozhodl, že to rozluštíš, viď?“ pronesla uštěpačně matka. „Jenže Václav IV. nevládl jen české zemi, ale i dnešnímu Německu nebo zrovna Itálii. Byl to císař. Na to nezapomínej,“ pokývala hlavou jeho matka a zamávala papírem Jirkovi u nosu.
„Ale mami! No, tak mě to chytilo. Je to přinejmenším zajímavé, tajemné a fascinující. Mám rád historii. I ty přece máš ráda historii. Vždyť jsi studovala mince,“ snažil se vtáhnout Jirka matku do děje.
„Ano, to je pravda,“ souhlasila se synem máma. „Období, které označila radiokarbonová metoda za stěžejní, je z hlediska drahých kovů vskutku též různorodá. Mince si tehdy vyráběli panovníci sami. V Čechách existovala významná naleziště. V souvislosti s uvedenými daty mě okamžitě napadají stříbrné doly Jáchymov, Kutná Hora, Měděnec, Příbram nebo i Rudolfov či Český Krumlov. Ovšem co to má společného s Voynichovým rukopisem – tak to tedy opravdu netuším.“
„Nic – tedy nic – já nevím. Jen jsem ti chtěl říci, že by tě to mohlo také zajímat, protože tě zajímají mince. A jejich výroba, jak je dnes známo, spadá do období 13. až 14. století nebo se pletu?“
„A jo tak,“ zasmála se máma, „já tě balím na Kelty, abys se mnou jel na Dívčí kámen a abych tam nejela sama, a ty mě pro změnu balíš na společné luštění nějaké záhadné knihy, která naopak zajímá zase tebe. Mám pravdu?“
Oba se na sebe podívali a usmáli se jeden druhému přímo do očí.
„Tak já se půjdu navečeřet, ty také, a pak si nad tu tvou záhadnou knihu sedneme. Co říkáš?“ nabídla řešení Jirkova matka.
Jirka jen s úsměvem přikývl a byl rád. Neměl si s kým povídat o tom, co ho zajímá. Táta se na něj vykašlal úplně. Už mu ani nevolal a dokonce mu přestal posílat i peníze na účet. Trápilo ho to, ale přece se ho nebude stále doprošovat. A kamarádi? Jeho kamarády by to stejně nezajímalo a navíc – žádné kamarády ani neměl. Nerozuměl si s nimi, neměl si s nimi o čem povídat. Hodně z nich už pracovalo, měli přítelkyně, zatímco on studoval a ženu po svém boku neměl žádnou …

KOMPLETNÍ TIŠTĚNÁ KNIHA JE K ZAKOUPENÍ ZDE