Jsme Keltové?

Pod vysokým stromem s nádhernou doširoka rozevřenou korunou sahající téměř do nebes sedí chlapec. Kolem něho se rozprostírá nádherná jasně zelená mýtina lemovaná jehličnatým lesíkem, který zastiňuje pohled v dáli. Malá paseka ukrytá v lese před zraky všech ostatních poskytuje chlapci místo, kde se cítí bezpečně. Malým železným nástrojem ořezává velkou suchou větev, na jejímž konci se hrozivě ve svitu přímého slunce blýská ostrý hrot. Na krku mu visí jemný bronzový náhrdelník pospojovaný do sebe drobnými kroužky. Každý kroužek není sepnutý až k druhému konci. Jeden konec je vždy zatočený směrem nahoru jako malý ocásek. Uprostřed na chlapcově hrudi se na konci dvou kroužků blýská malý bronzový amulet připomínající svým tvarem napůl člověka a napůl koně. Rty chlapce se tiše pohybují, ale vůbec není slyšet, co říká, jen koruna stromu se v mírném vánku chvěje, jako by s chlapcem promlouvala. Šustění listů a pokyvování dlouhých řapíků visících v hustých větvích vypadá jako rozhovor stromu a chlapce, ačkoli je všude kolem naprosté ticho. Chlapcovy dlouhé světlé vlasy splývají přes jeho ramena až ke kusu šedé látky, kterou má kolem sebe ovázanou a sepnutou na levé straně ramene sponou, na které je zobrazeno nejméně deset malých uzlíků vypadajících jako malí hadi stočení do klubíčka. Jeho pas obepíná ručně vyrobený kožený pásek, za kterým má zastrčený ještě jeden vytepaný malý nůž. Sedí tu takhle už bezmála celé dopoledne. Sotva se ráno probudil, odešel potichu a ještě za tmy z malé vesnice prostírající se nedaleko odtud. Byl rád sám. Od té doby, kdy jeho otec padl v boji, byl úplně sám. Matka mu zemřela při porodu, a tak už neměl nikoho, ke komu by vzhlížel a po jehož boku by pyšně stál. Dlouhé měsíce putoval se svým kmenem pustou krajinou sem a tam, držel se spíše na pozadí skupiny u velkých dřevěných kol vozů, aby nebyl nikomu na očích. Muži by ho mohli zabít, kdykoli by se jim zachtělo. Byl synem bývalého krále!

Z husté houštiny za jeho zády náhle do ticha vyletěl s křikem pták. Vznesl se nad korunu stromu a byl pryč. Duch mého otce mě sleduje, napadlo ihned chlapce! Prudce se zvedl a otočil směrem ke křoví! V levé ruce svíral ostře nabroušený klacek a v pravé ruce železný nástroj vypadající jako nůž. Uviděl postavu muže, která se z houštiny vynořila. Dlouhé šedo-bílé vlasy prosvítaly hustým křovím a zakrátko mužská postava vstoupila do stínu obrovského stromu. Bílý hábit lemovaný úzkým pruhem kožešiny z medvěda na obvodové části kapuce a sepnutý na pravém rameni obrovskou oválnou sponou z bronzu mu sahal až téměř k zemi. Bílo-šedé dlouhé vlasy byly zapleteny do silného copu a bílé vousy měl spletené do krátkých jemných copánků. Bylo jich celkem devět a pohupovali se mu při chůzi jako chapadla netvora z hlubin, o kterém se vyprávěly z jihu historky. Chlapec je jako malé dítě slýchával velmi často, když jeho kmen pobýval na jižní části země u slané vody, ve které se jako batole rád koupal. Bylo tam teplo, na rozdíl od krajiny, kde jeho kmen nyní zakotvil.

„Hledám tě,“ promluvil muž, „věděl jsem, že budeš tady.“

Chlapec zpátky usedl na kořen obrovského stromu a pokračoval v broušení dlouhého klacku.

„Chtěl jsem si vyrobit nějaký nástroj – sám,“ odpověděl chlapec.

Prošedivělý muž se usmál a sedl si vedle chlapce na hebký zelený mech.

„Myslíš, že ti samota pomůže zapomenout na otce?“ zeptal se muž v dlouhém hábitu přepásaného v pase také ručně vyrobeným koženým páskem a po oku sledoval, jak si chlapec vlastními silami vytváří svůj první ochranný nástroj – svou první hůl.

„Proč musel zemřít?“ řekl smutně chlapec. „Vždyť to byl silný muž, říkal jsi mi to.“

„Ano, to byl, ale také dokázal být velice krutý.“

„Vždyť bojoval za nás všechny, abychom se všichni měli dobře,“ odvětil chlapec.

„Ano, ale přitom musel zabíjet.“

„Zabíjení je přece nutné proto, abychom přežili, to mi vždycky říkal,“ namítl chlapec.

„Josse, tvůj otec tě velice miloval, ale neměl jenom tebe, musel se starat o celou vesnici a dobře víš, že naše doba je plná zla, zášti a válek. Jen silní v této době přežijí. Tvůj otec byl výjimečný válečník, dovedl náš kmen až sem, do této nádherné zalesněné krajiny, kde všichni chceme už zůstat. Takové místo jsme hledali dlouho, putovali jsme dny, měsíce i roky, bojovali jsme, umírali, trpěli hladem a to vše jen proto, abychom našli místo, kde bychom postavili svá obydlí, obdělávali půdu, pěstovali jídlo a plodili své potomky. Všichni jednou zemřeme, ale naše duše se vždy vrátí, i když mezitím uplyne spousta vody. Uvidíš, že se s otcem spolu ještě mockrát setkáte.“

„Ke mně byl můj otec vždy laskavý a milý. Nevěřím, že byl tak krutý a zabil tolik lidí, jak všichni říkají,“ řekl Josse smutným hlasem a v očích se mu zaleskla slza.

„Doba si žádá válečníky, silné a kruté muže i ženy, kteří dohromady budou hájit svůj kmen, svůj národ, i kdyby přitom měli zabíjet nevinné lidi a sami zemřít,“ odvětil rázným hlasem prošedivělý muž.

„Ty do válek ale nechodíš, Dagdo,“ namítl znovu chlapec.

„Ne, nechodím, já nejsem tak silný, jako byl tvůj otec, ale zato tě mohu mnohému naučit a mohu tě ochránit před ostatními muži – zvláště Teárlachem.“

Sotva Josse uslyšel to jméno, celý zbledl.

„Jako syn krále bys měl nastoupit na místo svého otce, ale jsi ještě dítě, a proto jsem dovolil, aby lidé zvolili Teárlacha. Já vím, že Teárlach v tobě vidí soupeře, a tak čeká na okamžik, aby tě zabil. Nemohu ho však zničit, protože kmen vůdce potřebuje. Kdybych Teárlacha zavrhl, kmen dojde svému konci. Je to vůdce a lidé potřebují vůdce. Ty se však neboj, já tě před ním ochráním. Budeš-li pod mou ochranou, Teárlach moc dobře ví, kam až sahá moje moc. Lidé by ho zabili, kdybych se jen zmínil o jeho úmyslech vůči tobě. Musel by zabít nejprve mě, ale to se nestane, protože i já mám své ochránce. “

„Já ti věřím,“ řekl Josse a pohlédl světlovlasému muži do vrásčité tváře.

„Když budeš po mém boku, nic se ti nestane,“ zopakoval znovu Dagda. „Vyrosteš v mocného muže, který bude jednou stát v čele našeho kmene. Lidé tě budou obdivovat, ale i nenávidět pro tvou chytrost, bystrost, šestý smysl a inteligenci. I přesto, že tě všichni budou uctívat, budeš muset být velmi obezřetný. Zůstaneš-li však u svého kmene, nemáš se čeho bát. Nebudeš potřebovat zbraň, postačí ti tvoje mysl a stejně zvítězíš. Přijde doba, kdy se znovu se svým otcem setkáš. Poznáš i svou matku, kterou jsi nikdy neviděl. Byla to velice krásná žena a tvého otce její smrt silně zasáhla. Zůstal s tebou sám a vychoval tě. Nestihl se však dožít tvého nástupu do čela kmene, neboť padl na jihu země. Ty jsi jako tvoje matka. Milovala toulky přírodou, také ráda pobývala sama a čerpala inspiraci v tichu zelených lesů, sbírala jeho plody a vysazovala bylinky. Ovšem, na rozdíl od ní, v tobě ve skrytu duše dřímá nenávist a pomsta, kterou máš zase po otci. Budeš-li chtít, dokážeš i zabíjet. Přál bych si však raději, abys alespoň ty, na rozdíl od svého otce, uměl dojít ke svému cíli jinak než bojem a násilím. Pojď, něco ti ukážu,“ řekl světlovlasý muž a vstal zpoza stínu stromu. Josse ho následoval. Došli až na samý konec mýtiny a vstoupili do houštiny. Dlouhé vlasy jim česaly větvičky obalené listím a jehličím jako hřebeny. Prošli houštím a lehounce našlapovali po mechovém podkladu. Všude bylo ticho, jen občas zašustilo listí v lehkém letním vánku. Po krátké chvíli uslyšel Josse mírné bublání – voda! Houští se rozestoupilo a před nimi se otevřelo koryto řeky. Dívali se shora z mohutné skály dolů. Před nimi se rozprostírala nádherná krajina plná barev protkaná točitým korytem čisté řeky, která ve svitu slunce leskla jako zrcadlo a odrážela jas slunce tak, že vypadala, jako by měla bílou barvu. Bylo horko, slunce pálilo a Josse cítil od řeky svěží vzduch. S Dagdou byl v bezpečí. Kdyby tak mohl být jenom s ním a už se nikdy do vesnice nevrátit. To by si přál. Neměl rád upjaté pohledy některých lidí, neměl rád noční oslavy vesničanů. Rámus, který se rozléhal po nocích vesnicí, ho budil ze spánku. Někdy docházelo až na ostří nože, jak opilí muži proti sobě tasili neuváženě své zbraně. Dokonce i některé ženy měly válečné nástroje a stály po bocích svých mužů. Josse neměl zbraně rád! Ačkoli svého otce miloval, nesnášel, když přijížděl z bojů spolu s početnou družinou a všichni za sebou vlekli krvácející hlavy svých nepřátel přivázaných na provazech za koně. Když pohřbívali jeho otce, všichni mu do hrobky přinášeli různé předměty, zvláště zbraně – meče, kopí, nože. Josse jako jeho jediný a prvorozený syn mu vložil do hrobu jeho bohatě vyšívaný sváteční oděv a mocnou helmu. Byla kovaná vesničany a bohatě zdobená vlnovým vzorem. Její konec sahal až na záda mezi lopatky, aby krále chránila před zákeřným napadením zezadu. Na temeni hlavy helmy bylo vytepáno celkem devět trojlístků, jež měly v králi probouzet odhodlání, sílu a energii. Byl velký válečník! Dagda králi vložil na jeho poslední cestu džbán s vínem a kulatou sponu na mohutném bronzovém řetězu zdobenou proplétanými vzory. Byla vykovaná též z bronzu a byla velmi těžká, a proto ji na svém krku mohl nosit jenom nejsilnější muž. Všichni krále uctívali, jen Teárlach do hrobu tenkrát nedal jeho otci na památku nic. Pouze přistoupil k hrobce, uklonil se a odešel. Všichni věděli, proč udělal takové gesto. Záviděl králi jeho sílu a moc, chtěl být na jeho místě, chtěl být králem on sám. Byl rád, že je Jossův otec mrtev a může se ucházet o jeho místo ve společnosti. Jossa jako válečníka vůbec neuznával. Vysmíval se mu, kdykoli ho uviděl, a Josse z něj měl strach. Byl to obrovský silný muž! Josse mu sahal sotva do pasu. Teárlachovy oči prozrazovaly zradu a zášť, byl znám svým sbíráním trofejí hlav nepřátel a byl na to pyšný. Kdykoli mu Josse do jeho očí pohlédl, cítil studený a pohrdavý pohled. Nechtěl s Teárlachem soupeřit, a proto se stáhl z jeho očí. Pobýval vedle Dagdy, který mu vždy přinesl jídlo a pití. Dagda měl u sebe takových chlapců víc. Učil je, byl jejich druhým otcem, když praví otcové bojovali, staral se o ně a věnoval jim veškeré své vědění a moudrost. Chlapci měli mít v sobě větší sílu a moc, než dívky, které zůstávaly většinou s matkami a pečovaly spolu s nimi o obydlí a potravu. Dagda byl zároveň soudcem vesničanů. Co řekl, to platilo mnohokrát více než slova krále. Všichni Dagdovi bezmezně věřili a uctívali ho pro jeho laskavou povahu, vstřícnost a pomoc slabým a nemocným lidem. Byl jejich zpovědník, lékař, ale i soudce. Vesničané docházeli k Dagdovi do jeho rozsáhlého obdélníkového dřevěného přístřeší pokrytého střechou ze slámy, suchých větví a mechu, kde vždy vyslyšel jejich touhy a přání a vždy jim dával dobré a moudré rady. Říkalo se o něm, že slyší i prosby a nářky otroků, kteří pracovali v jeskyních na jihu této země, odkud jejich kmen odešel. Otroci zde dolovali drahé kovy, ze kterých zruční vesničané vytepávali meče a kopí pro své válečníky a obchodovali s nimi. Pro vesničany byl Dagda bohem, a pro velkou náklonnost vesničanů, ho musel uctívat i král. Často se s ním jeho otec radil, když ještě žil. Dagda byl pro Jossova otce nejlepší přítel.

„Vidíš – řeka! Toto je úrodné místo. V blízkosti řek je vždycky úrodná půda. Tady zůstaneme a postavíme velké město s hradbami. Někteří muži už mají dost krveprolití, chtěli by už žít v klidu a míru, obchodovat a žít z darů země,“ řekl Dagda a ukázal prstem dolů směrem k řece. Po chvíli svůj prst stočil na majestátnou horu, která se tyčila v dáli kousek nad řekou.

„Až tam k té hoře budou jednou dosahovat naše úrodná pole a naše veliké město,“ pyšně dodal a uklonil se směrem k hoře.

„Kde to jsme?“ zeptal se Dagdy Josse.

„Boiohaemum, tak se jmenuje země, kde chceme zůstat,“ odvětil Dagda. „Urazili jsme dlouhou cestu a náš etnický kmen už je slabý. Potřebujeme nabrat sílu, získat mladé válečníky, abychom se ubránili případným atakům ze strany jižanů. Zde nebudeme mít nouzi o jídlo a vodu, ale budeme se muset naučit tyto cennosti bránit. Nevíme, jestli jsou někde poblíž naši lidé, možná ano. Třeba později objevíme, že kousek od nás je další vesnice s našimi lidmi a spojíme se všichni dohromady. Jednou možná budeme velký kmen, který bude ovládat tuto část země a bude se nám všem dařit dobře. Budeme silní a nepřemožitelní. Už děti u nás umějí vytepat ze železa jednoduché nástroje a ženy železné šperky, které zdobí jejich vlasy. Chtějí být pro své muže krásné a ne držet ve svých rukách zbraně,“ pousmál se Dagda. „Lidé potřebují zakotvit na jednom místě, už nemají sílu bojovat. Muži chtějí vyměnit železné helmy za kónické čepice, které v našem jazyce signalizují mír a nikoli válku. Naučím tě léčit, naučím tě najít sílu v přírodě, poznáš moc stromů, které nás obklopují, povím ti o hvězdách, které jsou tam nahoře na obloze a dávají nám sílu, moudrost, ale i starosti a smutek – chceš?“ zeptal se Dagda. Jossovi připadalo, že se usmívá, ale pod jeho vousy nebylo jeho rty vůbec vidět.

„Smutek?“ zeptal se Josse. „Jak mohou hvězdy rozdávat smutek, Dagdo?“

„Jednoduše,“ usmál se Dagda a pohladil Jossa po vlasech. „Ve hvězdách je napsán osud každého z nás. Když jsme byli na jihu země, viděl bys v noci na obloze sám sebe. Dole na jihu jsi na obloze zářil, ale tady je z tebe vidět jen kousek. Už teď vím, že nejsi žádný válečník, ale dokážeš v sobě najít nezkrotnou sílu a zlost, pokud někdo tobě nebo tvým nejbližším ublíží.“

„Jak to víš?“ zeptal se udiveně Josse a prohrábl si vlasy z čela dozadu. Vítr na skále mírně zafoukal a shrnul mu všechny jeho vlasy do tváře.

„Podívej,“ otočil hlavu Dagda směrem zpět a ukázal prstem na mohutný strom, pod kterým oba ještě před chvílí seděli. Tyčil se nad hustým houštím a všechny ostatní stromy vedle něj vypadaly jako malé keříčky. „Vidíš,“ pokračoval, „sám sis našel svého ochránce.“

„Jak?“

„Sedl sis přímo na místo, které spojuje hvězdnou oblohu se zemí. Jste spolu oba už dávno jeden celek, ale až teprve nyní přichází ten správný čas, abys plno věcí poznal a pochopil. Jeho obrovská koruna je jako tvá hlava a jeho kořeny jsou tak rozsáhlé a propletené jako tvůj život. Je nestárnoucí. Čím je starší, tím je větší, silnější a mohutnější. Každý máme nějaký svůj strom života,“ zašeptal tichým hlasem Dagda. „Okolí tvého stromu nám třeba poskytuje dobré jídlo,“ řekl směrem k Jossemu a podal mu do ruky podivný plod, který cestou na skálu sebral zpoza spadaného listí pod stromem. Malý oranžový klobouček na bělavé nožce.

„A jaké jídlo poskytuje tvůj strom, Dagdo?“ zeptal se Josse Dagdy a prohlížel si přitom plod svého stromu. Otáčel ho v ruce stále dokola a nedokázal si vybavit, že by tohle někdy jedl.

„Pamatuješ si, jak jsme brodili tu divokou řeku asi tři úplňky cesty odtud? Nebyla tak klidná jako tahle,“ pronesl a posunul gestem bradu dopředu směrem k řece.

„Ano, pamatuji,“ odpověděl chápavě Josse.

„Upoutaly tě dlouhé převislé větve, ze kterých sis chtěl uplést copánek jako má Aengus. Vzpomínáš?“

„Ano,“ usmál se Josse a konečně se mu zaleskly ve svitu slunce jeho nádherné bílé zuby.

„Tak to je můj strom,“ odpověděl Dagda, „a lektvar z něj nám ulevuje od bolestí,“ dodal a kolem očí se mu prohloubily ze skrytého širokého úsměvu vrásky ještě víc. Vzal Jossovi z ruky plod, odlomil z oranžového kloboučku kousek a strčil si ho do pusy. „Ochutnej,“ řekl znovu a podal Jossovi celý zbytek.

„Když má každý svůj strom, tak to je na zemi hodně stromů, viď, Dagdo,“ zeptal se zadumaně Josse.

„Ano, to je,“ odpověděl Dagda, „ale jeden strom na zemi vyrostl pro víc lidí. Záleží na tom, v jakém období ses narodil. Jestli bylo teplo, padalo listí, byl sníh nebo byla rozkvetlá louka.“

„Já jsem se narodil prý v době bídy a hladu,“ posmutněl opět Josse. „Všude byla zima a potravy bylo málo.“

„Ano, já vím, ale na nebi zase naopak zářily hvězdy, které tě v tomto krušném období ochraňovaly.“

„Přál bych si zůstat – po tvém boku,“ řekl odhodlaně Josse. „Naučíš mě mluvit s hvězdami?“

„Naučím tě číst v nich a vidět v nich budoucnost,“ usmál se Dagda.

„A nahoře mezi hvězdami mám také nějakého svého ochránce?“ zeptal se nedočkavě Josse.

„Samozřejmě,“ přikývl Dagda.

„A kdo je to?“

„Tak jako máme na zemi třináct posvátných stromů, tak máme úplňky rozdělen rok na třináct měsíců a stejně tak i třináct ochránců, kteří nad námi bdí na noční obloze, pokud my, lidé, spíme,“ dodal Dagda, otočil se tváří k Jossovi a vzal do dlaně jeho náhrdelník. Drobné copánky jeho vousů se začaly ve vánku na skále kmitat, jako by mu napovídaly, co má říkat. „Vidíš, dal ti ho na krk tvůj otec, patřil tvé matce. Je to symbol hada.“

„Had,“ povzdechl si Josse zklamaně a nechápavě koukal na drobné kroužky na svém krku. „Hady jsem už viděl, ale utekli přede mnou. Jak mě tedy hadi mohou chránit, když přede mnou utíkají?“

„Vždy to bude jen jeden had! Nikdy to nebudou hadi dva! Nezapomeň na to! Neutíká, jen je tiše ve tvé blízkosti a pozoruje každý tvůj krok,“ řekl Dagda a zdvihl prst. „Musíš se naučit komunikovat se svým stromem, který spojuje zemský povrch s tvým ochráncem tam nahoře na obloze. Tvůj had ti dal do vínku falický symbol – tvůj rodokmen nikdy nezanikne, a proto jsi pro nás velmi důležitý. Jednou přijde čas, kdy ti ukáže léčivé kouzlo a přivoláte spolu Miacha, který nám pomůže utřídit jednotlivé dary lesa a využít je tak k léčbě nemocných lidí.“

Josse na Dagdu nechápavě koukal a příliš nerozuměl tomu, co se mu Dagda snažil naznačit. Pohrával si s řetízkem na svém krku a netrpělivě čekal, až se setmí a uvidí svého ochránce na hvězdném nebi. Slunce pálilo a všude kolem dokola byla nedotknutelná příroda, která poskytovala útočiště rozmanitým druhům zvířat. Nad řekou se vznášelo hejno ptáků kroužících na obzoru nad rozsáhlým žlutým porostem, který pokrýval téměř celý břeh nad řekou. Divoká krajina byla úplně jiná než ta, kterou nedávno obývali. Dlouhá cesta na sever se jim vyplatila.

„Začneme s učením hned, až se tu všichni zabydlíme, až přijde první letošní Samhain. Až zapálíš svíčku v okně, uvidíš se s otcem a matkou, dají nám jistě své požehnání. Jsme kmen nejen bojovný, ale ukážeme celému světu, že máme i srdce na prvém místě. Některé věci se křikem vždy vyřešit nedají, musíme se naučit také přemýšlet a předvídat následky svých činů. Uvidíš, že přijde doba, kdy odložíme své meče, kopí a štíty a budeme se věnovat učení, moudrosti a svým rodinám.“

„Já zbraně nemám rád,“ řekl tiše Josse, „bojím se Teárlacha.“

„Pořád nebudeš dítě a až jednou Teárlach ucítí tvou sílu a uvidí tvou moudrost, sám za tebou jednou přijde a poprosí tě o radu,“ konstatoval klidným hlasem Dagda. „Dráždit hada bosou nohu se nikomu nevyplatí. Nemusíš se bát Teárlacha, mnohem horší síla je touha po bohatství, která přijde v tichosti a bez vyzvání,“ pronesl Dagda směrem k nebesům, ale vzápětí ihned na to se rychle obrátil od koryta řeky zpět směrem k vesnici. Díval se dlouze a se zaujetím na krajinu, která je obklopovala. Všude bylo naprosté ticho. Hleděl na jih, až za obzor, kde se rozléhala jejich vesnice a vzápětí stočil pohled na západ, svraštil obočí a z jeho pohledu šlo vyčíst obavu a strach. Náhle jeho pohled ustrnul směrem k obloze, kde mu do očí pálily sluneční paprsky, před kterými jeho pohled však neuhnul. Celý se rozechvěl a Josse viděl, že se mu z obličeje vytratil úsměv. Na čele mu vystoupily krůpěje potu a vrásky. Pohyby rukou signalizovaly, jako by v rukách svíral kopí a štít. Zavřel oči a zůstal nehybně stát. Jeho rty se mírně pohybovaly a Josse za ním v dáli zahlédl, jak obrovskou horu na pozadí přikryl zničehonic černý mrak. Vypadalo to, jakoby chtěl Dagda odvrátit něco, co bylo nevyhnutelné. Po krátké chvíli se Dagdovi v očích opět zaleskl úsměv. Pohlédl na Jossa a s úsměvem na líci pronesl: „Uplyne ještě spousta vody a z tebe se mezitím stane mocný a silný muž. Pojď, vrátíme se domů, pomůžeš mi sklidit a namlít obilí. Zima bude dlouhá a musíme se na ni připravit už teď,“ řekl Dagda s pousmáním, vzal Jossa za ruku a pohlédl mu do jeho dětských očí. „Nemocní a zranění lidé nás potřebují, uvítám, když mi budeš nápomocen. Naučím tě, jak jim všem pomoci, budou-li oni sami chtít. Až se znovu jednou tvá duše narodí, budeš umět a znát věci, které ti budou připadat, jako bys je už jednou viděl a sám dělal.“ Obrátili se a za chvíli zmizeli oba v nedaleké houštině.

Historie Keltů sahá až do období před naším letopočtem, avšak do dnešního dne neexistuje jediný ucelený názor, zda Keltové na našem území vůbec existovali či nikoli. Archeologové a historikové nejen z České republiky, ale i z celého světa prezentují své poznatky a zjištění tak, aby si každý mohl udělat vlastní názor a přiklonit se buď na stranu příznivců, že keltská civilizace před mnoha tisíci lety obývala střední Evropu, nebo naopak na stranu odpůrců, že žádný kmen Keltů nikdy ve střední Evropě nebyl. Keltové nám zanechali velmi málo důkazů, ze kterých bychom mohli čerpat, a proto jsou až do dnešního dne zjištěné informace o Keltech založeny spíše na domněnkách a spekulacích. Jazyk a kultura Keltů stejně jako náboženství a kosmologie jsou ovšem dosud nedílnou součástí našeho moderního světa. Keltský rok začínal 1. listopadu a čítal 13. měsíců pojmenovaných po třinácti posvátných stromech, jejichž koruna byla spojena s hvězdnou oblohou, na které již daleko před ostatními astrology určili třináct znamení zvěrokruhu. Nikdo dodnes nevyloučil, že potomci Keltů nemohou dnes žít mezi námi v 21. století. Myšlenkové pochody, lidská přání či obavy mohou vytvořit příběh, na jehož konci můžeme dosáhnout buď vytouženého vítězství, anebo naopak prohry. Na základní škole se již mnoho let učíme o Keltech na českém území, kteří se nazývali Bójové. Co když jste to právě vy nebo znáte ve svém okolí někoho, komu koluje v žilách keltská krev a mohli byste všem pomoci zodpovědět otázku: „Proč se tak bojovný a srdnatý národ, kterým Bójové bezpochyby byli, nechává v současném světě bez jakéhokoli odporu tříštit na kousky a unášet na vlnách manipulativních lží?“