Jak to všechno začalo?

Sedím v jednom začouzeném baru v centru rušného velkoměsta a netečně pokyvuji hlavou debatě asi pěti lidí o sjíždění pneumatik. Jindy zajímavé, ovšem dnes večer zrovna nemám náladu poslouchat, jak se vyvažují pneumatiky a kam s těmi ojetými, které zakoupím na internetu a nikoli v kamenné prodejně. Dopiji proto poslední doušek ginu s tonikem a pohlédnu na bar. Slečna za barem právě obsluhuje chlápka v modré košili, který usedá na vysokou barovou židli. Zvednu se a jdu si objednat ještě něco k pití. Třeba se mezitím debata u našeho stolu posune o něco dál k zajímavějšímu námětu. Přistoupím k barovému pultu a dívám se na slečnu. Usměje se a prohodí: „Co to bude?“

„Ještě jeden gin s tonikem,“ odpovím a podám jí vypitou skleničku. Slečna přikývne a otočí se ke mně zády pro čistou sklenku. Tmavé načervenalé vlasy má vyčesané do culíku, který se jí při každém pohybu hlavou pohupuje jako kyvadlo hodin sem tam. Vypadá to vtipně.

„Mají pravdu!“

Otočím hlavou doprava, odkud zazněla ta krátká věta a zadívám se na chlápka v tmavě modré košili. Vypadá jako z nějakého westernu. Kostkatá modrá košile mu splývá na rozdrbané seprané džíny, v ruce drží skleničku s barvou nějaké whisky, jen klobouk na těch jeho světlých vlasech – ten mu chybí. „Cože?“ zeptám se, ačkoli slova z jeho úst byla naprosto zřetelná.

„Říkám, že mají pravdu,“ zopakuje znovu ten chlápek, otočí hlavu ke mně a zadívá se mi pronikavě přímo do očí.

Ty jeho oči jsou modřejší, než celé jeho oblečení a dokonce než můj gin s tonikem pod UV světlem, který mi právě přistál od slečny na baru. Nijak na jeho slova už nezareaguji, odvrátím od něj povrchně pohled a zaštrachám v levé kapse kalhot. Vytáhnu stovku a položím ji na bar. Slečna sáhne po kasírce a chystá se mi vracet drobné. Jen mávnu rukou. Poděkuje a spěchá k hostovi na druhém konci baru.

„Jednou o mně napíšete,“ povídá znovu chlápek.

„Prosím?“

Pousměje se a znovu mi trpělivě zopakuje: „Jednou o mně napíšete!“

„Já?“

„Ano vy,“ odpoví mi obratem chlápek, pozvedne skleničku a civí stále před sebe.

Má zřejmě vypito a snaží se navázat debatu, pomyslím si. „To bude nějaký omyl, pane, já se žádným psaním nezabývám. S někým jste si mě spletl!“

„Nespletl!“

„Prosím,“ řeknu znovu udiveně, ale odpověď neslyším. „Kdo vůbec jste, že by se o vás mělo psát?“

Chlápek pohoupá poslední doušek zlatavého nápoje ve sklenici a kopne poslední hlt panáka do sebe. „Jsem ten, na kterého jste zapomněli!“

„Jasně,“ odseknu mu už ironicky, beru si svou skleničku s modře svítícím nápojem a odcházím bez rozloučení od baru ke svému stolu. Ještě chvíli a zabalím to tady. Z nudné debaty u stolu se rázem stala ještě nudnější debata s exotem na baru. Dneska je asi něco ve vzduchu nebo co, že se nikdo neumí bavit o něčem normálním. Koho skoro o půlnoci zajímají nějaké pneumatiky nebo podivín s ještě divnějšími řečmi na baru? Nikoho. Alespoň mě tedy ne. Dosednu na svou židli a zjistím, že debata se nikam neposunula. Stále se tu řeší sjeté gumy. Pohlédnu v mžiku znovu na bar a – chlápek už tam není! Cože! Vždyť od baru na mou židli to bylo sotva pět vteřin! Rozhlédnu se, ale nikde ho nevidím. Ani nikdo neodešel. Dveře ven z baru zůstaly zavřené. Byl cítit jen zápach z vanilkového doutníku a kouř linoucí se těsně u stropu vytvářel v kombinaci s osvětlením zajímavé pohybující se obrazce měnící se vzápětí na hustou mlhu. V baru bylo stále rušno, ačkoli hodina se pomalu blížila k půlnoci. Znovu se zvednu a jdu na bar. Opět ke mně přijde ta slečna s pohupujícím se culíkem, mírně se ke mně přes bar nakloní a kývne.

„Ten chlápek, co seděl tady – ten už odešel?“ zeptám se jí a ukážu na prázdnou barovou židli.

Barmanka jen pokrčí rameny, zvedne udiveně obočí a zeptá se: „Jaký chlápek?“

„No ten, co jste mu nalévala před chvílí nějakou whisky nebo něco takového,“ trvám na svém.

„Já?“

„Ano, vy,“ vyřknu přesně ta slova, která mi před malou chvílí řekl ten chlápek.

„To bude nějaký omyl, já jsem tu nikoho neviděla,“ odpoví mi slečna a usměje se.

„Hm,“ zabručím nevrle, „tak díky.“ Asi už blbnu, pomyslím si pro sebe. Jsem očividně mimo realitu, zabalím to a půjdu domů. Vrátím se zpátky ke stolu, kde je debata o sjetých gumách v plném proudu a už se řeší dokonce i ukradené disky. Oznámím všem přítomným, že odcházím. Dočkám se jen pozvednutých rukou a slov: „Tak čau!“

U východu z baru mě ovane příjemný noční vánek. Je teplá letní noc a na obloze se skrze blikající reklamu umístěnou vysoko na věžáku snaží proniknout v celé své kráse Měsíc. Je jasno. Z vedlejší ulice je slyšet hlouček smějících se lidí. Nevidím je, jen slyším. Přes ulici zahlédnu bílé auto s telefonním číslem. Taxi! Jdu tím směrem a zaklepu na okénko: „Jste volný?“

Řidič sedící v přítmí svého vozu jen letmo přikývne. V momentě nasedám a pohodlně se uvelebím na zadní sedadlo. Sdělím řidiči ulici a auto se rozjede. Po asi dvaceti minutách taxikář zastaví se slovy: „Jsme tu.“

Zaplatím, popřeji klidný večer a vystupuji z auta. Přivírám dveře, když v tom uslyším větu: „Dobrou noc a nezapomeňte na mě!“ Snažím se přivírající dveře u auta ještě rukou zachytit, ale dveře už lehounce zaklaply a taxi už se rozjelo. „Haló,“ zakřičím, zamávám na taxi a udělám ještě pár rychlých kroků směrem za autem, ale taxi najede na kruhový objezd a červená světla mi mizí z dohledu. Vypadá to, že mám halucinace! Druhý gin s tonikem mi zůstal ležet netknutý v baru na stole. Alkoholem to nebude a žádné prášky nekonzumuji. Dnes to ovšem vypadá spíše naopak. Mám halucinace a vůbec mi to nepřijde. Vše slyším naprosto zřetelně a vidím na vlastní oči. Asi si budu muset dát pár dní volna. Je toho na mě v poslední době zjevně nějak hodně. Vstoupím do ponuré chodby domu a cítím, že na mě padá únava. Cestou zakopnu o schod, protože v chodbě nesvítí dotykové světlo. Těším se, až ulehnu do postele! Celou noc spím jako mimino. Ráno se vzbudím a v ten moment ucítím lehkou bolest v noze. Odhrnu peřinu a vidím, že mám růžový flek na nártu. Asi z toho včerejšího zakopnutí dole na schodech, pomyslím si, vstanu a odcházím do práce a cestou přemýšlím, jestli se mi to přece jenom nezdálo. V hlavě mi neustále vrtá, na koho jsme to mohli zapomenout? Kdo byl ten muž?

Po pár dnech se mi celý ten podivný večer úplně vymazal z hlavy. Člověk má mnohem důležitější zájmy, než se zabývat podivínem, který cosi kdysi brblal na barové židli s whiskou v ruce. Léta ubíhala, vrásky v mém obličeji přibývaly a mé myšlenkové pochody se začaly ubírat úplně opačným směrem než vysedáváním po barech. Léta studií a praxe v oblasti přírodních věd mě úplně pohltila. Četba odborných publikací, ale i příjemné odpočinkové beletrie se najednou stávala mým koníčkem, který se zároveň promítal i do mé práce.

Je tomu asi sedm let zpět, kdy moje hlava signalizovala známky únavy, a proto má cesta vedla do lékárny. Cestou už na mě zdálky svítil zelený kříž, ve kterém se zobrazovalo cosi, o čem člověk dávno věděl, nicméně tomu nepřikládal žádný důraz. Denně procházíme ulicemi a v dobách vysoké psychické zátěže možná ani nevnímáme své okolí. Bylo tomu tak i u mě. Pod zeleným křížem mé oči upoutal bíle namalovaný znak hada obtočeného kolem hůlky a stoupajícího středem piktogramu vzhůru středem vah. Hlavou mi vzápětí blesklo jedno jméno – Aeskulapos! Vím, kdo to byl! Nádherný mýtus nás provází přece po celá staletí. Před vstupem do lékárny se mi v peněžence ještě pyšnila poslední pětistovka a sotva se za mnou při východu z lékárny zavřely dveře, v peněžence na mě koukalo už jen pár zlámaných grešlí. Cestou domů se mi houpal v ruce průhledný igelitový pytlík napěchovaný vitamíny a prášky na bolesti. Tělem mi projela příjemná úleva, že mé zdraví bude po všech těch krabičkách určitě v pořádku. Ulice velkoměsta byla rušná, právě byla dopravní špička a všude kolem se houfovala auta čekající na semafory. Lidé pospíchali z práce domů. V postranní uličce, kudy si zkracuji cestu domů, někdo nedávno otevřel nový obchod. Schválně mě zajímalo, co naše město dosud postrádalo. Před výlohou obchodu bylo zdáli vidět typické reklamní áčko, které mělo upoutat chodce a proměnit je v případné zákazníky. Čím blíž mé kroky směřovaly tím směrem, tím jasněji byly vidět nápisy a kresby na reklamní ceduli. Hlava mi ještě nevypnula a již znovu začala pracovat na plné obrátky! Z reklamního áčka na mě zírala opět hůl, tentokráte v černé barvě, okolo které se ovšem obtáčeli hadi dva! Mé oči zamířily skrze výlohu do obchodu, ve kterém se blyštily pečlivě vyrovnané bílé krabičky s prášky a barevné krabičky s vitamíny. Přímo proti mně byl naleštěný hnědý pult. V ten moment uvnitř nikdo nebyl. Pohled mi opět spočinul na černém znaku vyobrazeném na reklamním áčku. Na konci symbolu směrem vzhůru byla vyobrazena křídla. Caduceus!? Proč caduceus? Vždyť evropská medicína odjakživa používala Aeskulapa! Caduceus byl v dávné mytologii vložen do rukou Herma. Symbol obchodu nebo snad smrti či míru? Co nám tím symbol umístěný na reklamním áčku u obchodu v mém rodném městě chce říci? Hlava mě znovu rozbolela. Cesta domů byla nekonečná. Krabička s bílými léky se na mě už cestou doslova smála a bílý prášek doma sklouzl nedočkavostí do mého těla. Po pěti minutách se dostavila úleva. Nástup účinku byl téměř okamžitý. Paráda! Rozestlaná postel mě vybízela k její opětovné návštěvě a naducaný polštář na mě přímo volal. Najednou se mi chtělo spát! Před spánkem se mi v hlavě promítaly jednotlivé souvislosti dnešního odpoledne, které do sebe najednou začaly zapadat jako poklička na hrnec. Aeskulapos neboli Asklépios byl v dávné mytologii považován za vládce bylin, kterými uměl vzkřísit i mrtvé. To se ovšem nelíbilo Hádovi – vládci podsvětí. Bál se, aby mu podsvětí nezůstalo prázdné, a proto požádal svého otce Dia, aby Aeskulapa zabil. Zeus tak učinil. Aeskulapos byl synem Apollóna, který byl zároveň synem Dia, a proto Zeus Aeskulapa vynesl na hvězdnou oblohu jako zadostiučinění svému synovi Apollónovi. Zde je dodnes Aeskulapos jedním ze třinácti souhvězdí, kterým prochází ekliptika a říká se mu souhvězdí Hadonoše. Od 29. listopadu až do 17. prosince se zde nachází Slunce, ale téměř nikdo o něm v souvislosti s dvanácti znameními zvěrokruhu, kterými taktéž prochází ekliptika, nikdy nic neslyšel a ani se o něm příliš nemluví. Úplně jsme na něj zapomněli! Hadi obtočeni kolem tyčí mi najednou začali dávat smysl s tím podivným chlápkem tenkrát před lety v baru. Ten chlap, na kterého jsme všichni zapomněli, mohl být klidně – bájný Aeskulapos neboli souhvězdí Hadonoše! To je přece souhvězdí mezi Štírem a Střelcem! Horoskopy! Nikdy mě nezajímaly, nikdy se můj život podle nich neřídil, dokonce ani teď. Příběh, který mi pomohly utvořit může v někom vzbudit větu: „Ty už to nechlastej ani ředěný!“ A já vám na to odpovím: „Neberte prostě život tak vážně, je to všechno jenom sranda. Ano, vím, že slovo legrace vypadá v češtině mnohem lépe a spisovně, ale to slovo uvádím záměrně jako plno dalších nespisovných slov či vět v příběhu, které nemusejí na první pohled dávat žádný smysl. Když se totiž nad slovem ,sranda‘ zamyslíte, budete znát první jméno hlavní postavy příběhu.“ Ideální je řídit se mottem: „Raději živé chyby, než mrtvou dokonalost – Georges Duhamel.“ Než si rozbalíte samotný příběh, odehrávající se v současnosti, ještě vám povím, co tomu předcházelo před mnoha tisíci lety…